(mac a FrantaSv) Vánoce a Štědrý den to nejsou jen stromečky, dárky, štědrovečerní večeře, ale i čas na posezení s přáteli, vůně čaje s rumem a chvíle pro zastavení se a zamyšlení nad tím, čím žijeme, jak žijeme a jak jde život kolem nás. Chvíle, kdy bychom měli zpomalit svůj úprk životem a zahalit se do závoje klidu a pohody. A právě v této chvilce bychom měli vzpomenout na své dětství, lásky, radosti i útrapy, pohodu i nečas, prohry a vítězství. Pokusme se zamyslet i my. Teď, v této chvíli s naším archivní vzpomínáním s Františkem Švihlíkem…

Když vzpomínám na dětství a Vánoce, nemohu se ubránit dojmu, že to byly Vánoce opravdového klidu a radosti, pohody a pokoje. Vím, byla jiná doba, bylo po válce, lidé si užívali po tolika letech útrap a strádání volnosti, svobody a štěstí. A Vánoce byly toho všeho opravdovým symbolem. Vzpomínám, jak se potkávali na ulici známí i neznámí, podávali si ruce, přáli si vše dobré, usmívali se na sebe. Když se podívám na ulici dnes, ptám se: "Kam se to podělo? Přece jsme stejní lidé, jako tenkrát. Nebo nejsme?"

Dárků nebylo nikdy nějak moc. Ale měli jsme z nich vždy velkou radost. Možná proto, že jsme je sháněli celý rok a schovávali do různých úkrytů, abychom je před Štědrým dnem hledali a balili s pocitem lásky a očekávání, i když to nebyly dárky za tisíce. Možná, že tím sháněním během celého roku jsme více mysleli na své blízké, na svou lásku, na své partnery, na své rodiče, na své přátele. Dnes si na ně vzpomeneme často až na poslední chvilku. A mnozí ještě na Štědrý den sháníme dárky, abychom proboha na někoho nezapomněli. A - nezapomněli jsme?

Zkusme pár řádky zavzpomínat nejen na své blízké, ale i na zvyky a tradice našich předků.

Zvyk strojení zeleného stromku je v českých vánočních obřadech poměrně mladý. Byl k nám přenesen pravděpodobně z německého prostředí na počátku 19. století. U nás se do té doby nadělovalo dětem do adventního věnce, ozdobeného stuhami a čtyřmi svíčkami. První stromeček u nás prý pro své přátele vystrojil ředitel Stavovského divadla Jan Karel Liebich. Bylo to v roce 1812 při tanečním večírku v jeho libeňském zámečku. O jeho stromečku se mluvilo po celé Praze, ale nový zvyk se rozšiřoval jen velmi pomalu. Na český venkov pronikaly stromečky pomaleji. Před první světovou válkou většina rodin na venkově neměla vlastní vánoční stromeček. Ale i ve městech se většinou zavěšovala do rohu místnosti jedlová nebo smrková větev zdobená doma vyrobenými papírovými a slaměnými ozdobami, jablíčky, perníkem, svazkem klasů a barvotiskovými obrázky. Výjimkou bylo panství knížete Nostitz-Rienecka v Jindřichovicích na Sokolovsku, kde si vánoční stromečky mezi poddanými získaly značnou popularitu, a hajní měli plné ruce práce, aby zabránili pytlákům krást jedličky a prodávat je četným zájemcům. Jeden fořt se tak rozčílil nad drzostí zlodějů, že prvního pytláka, kterého chytil, omazal smolou, vyválel v suchém jehličí a zapálil. Mladík se uhasil ve sněhové závěji a druhý den si z lesa na truc odnesl hned tucet jedliček. Hajný nelenil a podpálil chasníkovi chalupu. Do případu se musel vložit sám hrabě Nostitz.  Byly vánoce, a tak vše vyřešil podle Šalamouna. Hajnému horlivost ve službě odpustil a z urostlého pytláka udělal jeho pomocníka. (Dnes se jenom v Praze prodá více jak dvě stě tisíc vánočních stromečků).

Vánoční čas

Štědrý večer na českém venkově byl opravdu štědrý. I nejchudší chalupník se raději dlouho předtím postil, aby si pak s celou rodinou mohl dopřát devět štědrovečerních jídel. Většina těchto pokrmů měla význam obřadní, např: pučálka – naklíčený a opražený hrách, med a především česnek, o kterém se věřilo, že zahání z těla neduhy a zlé mocnosti. Na stole byly položeny peníze a pod ubrusem hrst zrní, aby byl pro celé hospodářství příští rok bohatý a plodný. Stůl, u kterého rodina večeřela, se dokola ovázal řetězem nebo provazem, aby se majetek a lidé ze stavení nerozutekli. Každý, kdo ten večer přišel, byl pohoštěn. Výslužku nedostal jen dobytek a domácí zvířata, ale i ovocné stromy a studna. Kosti z ryby hospodář zakopával na zahradě, aby se o ně popíchal krtek a utekl k sousedům. O štědrovečerní noci otvírali lidé nejen dveře svých domovů, ale i svá srdce.

S vánočními svátky bylo odpradávna spojeno kouzlení a čarování. Svobodné dívky a mládenci chtěli znát svůj osud v následujícím roce. Dodnes se lije olovo, hází pantoflem, pouštějí po vodě loďky z ořechových skořápek, rozkrajují jablíčka. Dívky chodily večer naslouchat k potoku, kde ze zvuků vody pod ledem usuzovaly řemeslo svého budoucího manžela. Doma pak z těsta udělala dívka pět malých knedlíčků. Do čtyř z nich vložila lístky se jmény známých chlapců a pátý nechala prázdný. Knedlíček, který se uvařil první a vyplaval na povrh, nesl jméno vyvoleného. Prázdný knedlíček znamenal, že dívka zůstane ještě rok svobodná. Dozvědět se o Vánocích jméno a povolání budoucího partnera není zase tak složité. Stačí si ráno na Hod Boží přivstat a stoupnout si v noční košili nebo pyžamu před dům, ve kterém bydlíte. Pak se zeptáte prvního člověka, který jde kolem na jméno a povolání. Když odpoví, dozvíte se jméno a povolání Vašeho nastávajícího či nastávající, neodpoví-li, musíte si na sňatek ještě chvíli počkat. Pokud se do hodiny neobjeví nikdo, zůstanete na ocet. Já bych to být Vámi, vážení čtenáři, raději nezkoušel. Nejen, že hrozí z hodinového stání v pyžamu ve sněhu a mrazu pořádná rýma, ale pokud třeba bydlíte na samotě, je velká pravděpodobnost, že se nikoho nedočkáte.

Další zvyky a pověry

K Vánocům patří i květiny a rostliny. Barborky a jejich postavení ve vánočních zvycích a pověrách zná snad každý z nás. Ale málo kdo už ví, že magickou moc podle lidové pověry má také broskvová větévka. Pomáhá o vánočních svátcích odstraňovat nedůvěru mezi lidmi. Větvička uříznutá v poledne 4. prosince prý o Vánocích prozradí, kdo vás klame a na koho se naopak můžete spolehnout. Stačí, když budete při řezání větévky myslet na toho, komu nedůvěřujete. S větvičkou doma zacházejte stejně jako s barborkou. Vykvetou-li vám na ní o štědrém večeru kvítka, styďte se. Vaše podezření bylo mylné. Když se objeví jen zelené lístečky, mějte se na pozoru a raději si vše, co se od dotyčné osoby dozvíte, ověřte. Zůstane-li větévka suchá, mějte oči otevřené a buďte velmi opatrní. Něco se na vás chystá.

Vánočka, ať pečená doma nebo koupená,  je nezbytnou a nepostradatelnou součástí vánočních svátků. Její pečení má u nás dlouhou historii sahající až do 16. století. Je ale dost možné, že její historie sahá ještě dál. V minulosti prošla
vánočka několika malými změnami  jak v pečení, tak v názvech. Dodnes  se setkáváme s jejími staršími názvy jako calta, huska, pletenice, štědrovice, pletanka, štrucla, ceplík, žemle, štricka a podobně.
Pečení vánočky dříve patřilo výhradně do rukou cechovních řemeslníků - pekařů. Teprve od 18. století si lidé začali péct vánočku i doma. Peklo se tolik vánoček, kolik měla rodina členů. První a největší vánočka  patřila vždy hospodáři, který ji jako první směl na závěr Štědrovečerní večeře nakrojit.
Po krajíčku vánočky se také dávalo dobytku, aby byl zdravý a neškodily mu zlé síly. Lidé se s ní obdarovávali, dávala se po krajíčku i koledníkům, obecným pastýřům a čeládce, kterým kolem vánoc končila služba.
Dříve se vánočka pekla výhradně na vánoce a její pečeni nebylo jednoduché. Hospodyně při zadělávání vánočky nesměla promluvit, musela mít na sobě výhradně čistou bílou zástěru a šátek a při kynutí vánočky měla kolem vánočky skákat vysoko do výšky. V některých krajích se do vánočky také zapékal drobný peníz. Kdo jej na štědrý večer objevil, ten měl po celý rok zaručené štěstí a zdraví. Oproti tomu připálená, nebo natrhlá vánočka věstila nezdar a smůlu.

Vánoční dárky mají také svou tradici a historii, která vznikla už v době Římanů, kdy si lidé na oslavu Nového roku dávali dárky. Později se oslavy Nového roku staly vánočním svátkem a tradice rozdávaní dárků zůstala a stala se projevem úcty, přátelství a lásky.
Od 16. století jsou zaznamenány důkazy o vyměňování dárků mezi příbuznými a přáteli. U nás tato tradice vznikla z koledy.
Zpočátku se dárky rozdávaly osobně a nezabalené. Později přišel na řadu jak Ježíšek, Santa a skřítkové, tak i balení dárků.
Nejvíce dárků vždy dostávaly děti a bývalo zvykem začít rozbalovat dárky ve chvíli, kdy se zjevila na nebi první hvězda.
Dnes se ve většině zemí dárky rozbalují na štědrý den po večeři, na Boží hod ráno anebo na Nový rok.

Dárky mají také své pověry. Například se nesmí darovat:
- nože, nůžky, ostré předměty (popíchají prý srdce a láska se změní v bolest)
- kapesníky a perly (ty znamenají pláč a smutek)
- boty (protože hrozí rozchod)
- dárky v černé barvě (černá je znamení smutku a je symbolem zmaru, konce a smrti).

Je adventní čas. Zapomeňme na předvánoční shon.  Rozsviťme si vánoční svíčky a zadívejme se do jejich plamínku. V tichu vzpomeňme na všechny, které máme rádi, na ty, co už s námi nejsou i na vše, co jsme prožili a prožít toužíme. Popřejme si pohodu, radost, zdraví a řekněme si, že uděláme vše pro štěstí našich blízkých.

František Švihlík (1941- 2018)  - herec, režisér, autor . Nejpopulárnější role : strážmistr Čenda Němec v seriálu Četnické humoresky.